Smutek

Nevím, co to je..

12. května 2018 v 17:03 | Haru
Proč sse to děje ? co se to děje ?
Jak tomu zabránit?
Víte, ta bolest, svírá mi hrdlo , hrudník, mé srdíčko je moc zmatené. Nevím co dělat, neustále pláču , jeho objětí nepomáhá, bojím se, strašně moc.. Nevíte někdo , jak přežít vlastní smrt?

Co je to konec ?

8. dubna 2018 v 19:28 | Haruko
Konec?
Už?
Mám být šťastná?
Smutná?
Konečně?
Mám se radovat?
Mám plakat?
Konec?
Konec kapitoly?
Konec bolesti?
Konec trápení?
Konec sebeobviňováni?
Sebenenávisti ?
Čemu je konec?
Opravdu se blíží?
Jestli ano, jaký bude začátek?
Bude vůbec nějaký?
Bude lepší?
Bude horší?
Co bude?
Bude vůbec něco?
Zmizí ty city ?
Nebo budou hlubší?
Budou cennější pro něj?
Nebo zase jen pro mne ?
Co mám dělat?
Mám to ukončit sama?
Nebo čekat?
Mám se zamilovat?
Jak?
Co mám dělat?
Mám pokračovat?
Změnit se?
Ubližovat?
Smířit se?
Co mám dělat?

Co je to deprese?

8. dubna 2018 v 19:12 | Sája
Deprese je jako rakovina.
Ze začátku netušíte, že něco takového vůbec ve vašem těle je nebo vzniká.
S tím rozdílem, že deprese ze začátku způsobuje převážně psychickou a neuvěřitelnou duševní bolest.
Člověk ani nemusí vědět z čeho to má nebo co se to s ním vlastně děje.
A pak najednou padá a padá níž a níž až to přejde i na bolest fyzickou.
A člověk někdy už prostě s tou bolestí bojovat nedokáže, protože je neúnosná a tak se zhroutí a snaží se udělat všechno. Jenže to nejde. Protože je těžké byť jen normálně uvažovat, natož vymyslet správnou strategii , jak skončit tu bolest.
Je hrozně těžké o tom s někým mluvit protože je téměř nemožné najít někoho, kdo by to byl schopen pochopit.
Někdy je obtížné dokonce i otevřít oči a podívat se ve světle na ostatní lidi. Vůbec se na něco podívat. Opravdu je pak lepší nikam se nedívat, nechat oči zavřené a pokusit se spát. I když neusnete a pak jste jen víc a víc unavení a pořád to hrozně bolí a vy v zoufalství chcete udělat cokoli.
Nejde to. Není to vůbec jednoduchý.
V mysli vám víří tolik myšlenek najednou, že se vám motá hlava a nevíte nikdy které myšlenky se chytit dřív.
Nejde to.
A pak po vás člověk, o kterém jste si mysleli, že vám rozumí snad nejvíc nutí do něčeho, co ví, že sami nezvládnete.
Prostě to je tak těžké, že se snažíte najít něco, někoho, kdo by vám řekl, že je tu s vámi a ví jak vám je.
Pak , když dlouhou dobu nikdo nepřichází, nepodá tu ruku, na kterou tolik čekáte, tak už to prostě skoro vzdáte.
A najednou se objeví.
Těsně před tím koncem se konečně objeví a dodá vám naději, kterou jste tolik hledali.

Být smutný, kvůli maličkostem?

8. dubna 2018 v 18:59 | Haruko
''Jà nevìm. Někomu to může připadat jako hloupost, někomu ne.
Jà jsem smutnà kvůli hloupostem permanentně. Tedy podle spolužaček.
I když to ubližuje mně samotné. Beru téměř vše vážně.
Pořád se trápím, kvůli chybám, které jsem nenapáchala.
Stále mám výčitky svědomí, kvůli něčemu, za co jsem nemohla.
Omlouvám se za to, co provedli ostatní.
Vše házím na svoji hlavu.
Jsem moc naivní.
Jsem šíleně přecitlivělá.
Jsem páté kolo u vozu, všude, doma, ve škole, venku s lidmi, které mám tolik ráda.
Hlouposti, trápí mě hlouposti, až je toho na mě moc, přestanu se trestat pouze psychicky, sesypu se a ublížím si i fyzicky.
Hlouposti?
Je jich až příliš a dohromady jsou nepřemožitelné.''

- ANo, bývám smutná kvůli maličkostem, je to pravdivé, není to hloupost. Prostě jsem jen přecitlivělá osůbka, která je na světě již přílš dlouho. Vidíte ty nádherné oči?
 
 

Reklama
Reklama