Filmy

10. dubna 2018 v 17:53 | Sája |  Jen myšlenky
Zažili jste někdy ten pocit, když jste se zamilovali do filmu a ani jste nevěděli jak skončí? Pokud ne, doufám, že se vám to někdy povede, mně se to stalo již mockrát , ale hlavně s jedním.
Poprvé jsem se na ten film koukla před rokem 4.4.2017 v letadle v angličtině, když jsme letěly s babičkou do Afriky, tý jo ten čas letí.
Absolutně jsem neměla tucha o čem by mohl být, jak vlastně skončí, ale nevadilo mi to, i přes to jak moc nesnáším překvapení, tenhle mě překvapil a okouzlil zároveň , samozřejmě, kdybych si přečetla knihu na jejíž námět byl natočen, absolutně bych ten film odepsala, proto to neudělám.. Nemohla bych si to udělat..
Myslíte, že je normální (u mě tento pojem berte s malinko větším nadhledem) brečet už od začátku filmu, jen proto, že vím , jak skončí ?
Nevím , ale jsem z toho dosti zmatená...
Jistě ho spousta z vás viděla a kdo ne, mohu vřele doporučit..
A abych nezapomněla - Me before you.
 

Ničivost

9. dubna 2018 v 13:51 | Bohyně |  Vztek
Taky si všímáte těch špatných věcí na světě?
Upřímně přestávám chtít děti.
Nechci děti přivést do něčeho tak odporného, jako je tento svět, dříve zelená planeta , planeta zvířat, nyní zdevastována lidmi.
Nechci, aby mé děti byly zklamané ze svých předků, jen protože nikdo nebyl a není schopen udržet při životě něco tak nádherného a důležitého, jako je příroda.
Nenávidím lidstvo a svůj život pro tuto ničivou schopnost a neschopnost v minulých životech tomuto zabránit.

Duše

8. dubna 2018 v 20:56 | Haru |  Prázdno
Duše, duše je naplněna chladem.
Jak se jej zbavit?
To nelze.
Ale proč?
Jen trpělivost..
K čemu?
Za chvíli se jej zbavíš.
Ale vždyť to nejde.
Jen pokud nechceš přijít o duši.
Takže, já o ni přišla?
Ne, buď trpělivá, nejsi od toho daleko.
Ale já nechci!
Zbav se jich.
To nejde!
Udělej to, budeš sama, ale sama sebou.
Jenže já nechci, oni mě mají rádi.
Ale ne takovou jaká jsi.. Nikdo neví jaká jsi. Zbav se jich. Bude ti líp.
Bojím se.
Neboj, oni by ti stejně nepomohli, oni tě stejně nemůžou zachránit.
Jenže mi budou chybět.
No a?
Já nechci být sama, nemůžu o ně přijít!
Musíš..
Proč?
Zničí tě, oni se o to snaží.
Ne! tak to není!
Přestaň si lhát.
Přeci ti ublížil, ne?
Ano, ale..
Zbav se jich, přijdeš o duši, budeš sama sebou, zbavíš se chladu, akorát tě drží zpět, nenávidí tě, snaží se tě zničit!
Ukonči to utrpení, nenávidíš tu bolest, buď sama sebou.
Už dost!

- Oni , nezbavím se jich snad ani po 14ti letech... Poraďte , nevíte jak s nimi naložit? jistě že ne, nevíte ani kdo vlastně Oni jsou....
 


Afrika- příjezd

8. dubna 2018 v 20:44 | Bohyně |  Minulost
Afrika, kdo by tomu věřil?
Opravdu jsem tu.
A pořád jsem doma v posteli.
Připadá mi to tu naprosto známé a jako by se nic nezměnilo.
Ostatně jako vše poslední dobou.
Před očima mi protéká řeka?
Moře?
Ani nevím.
Je tma.
Noc.
Vlastně ráno.
Nudím se.
Čekáme na přívoz přes moře.
V autě.
V tomhle nechutným vedru.
A jediný co teď, celý dva uplynulý dny chci je, být s ním.
V jeho objetí.
Tolik slz skanulo na podlahu v letadle pouze z mých očí.
Tolik lidí okolo bylo.
Nevšiml si nikdo.
Ta hrůza, která mnou prostupovala po celou dobu letu.
Ta úzkost.
Ta panika, kdy jsem opravdu myslela, že pokud to letadlo nespadne , tak z něj sama vyskočím.
Vše bylo tak moc těžké a bolestivé.
A teď?
Opět se vrátila známá otupělost.

Jaká to naivita...

8. dubna 2018 v 20:44 | Bohyně |  Minulost
''Úsměv je pomíjivý.
Raději zavřu oči a představím si jeho hřejivé objetí.
Vůni jeho kůže.
Teplo jeho rtů, když mě políbil.
Tu naději, kterou mi dodával každou vteřinou strávenou s ním.
Ty oči plné chtíče a lásky.
Ty oči barvy vody v jezeře.
To bezpečí, ve kterém jsem byla, v jeho blízkosti.
Představím si, že se vrátil čas, on mě stále držel a nic se nezměnilo.
Představím si, že to vše nebyly pouze pomíjivé city a úsměvy.
Představím si, že je se mnou a hned je mi líp.''

- Anooo , naštěstí je to minulostí, víš? to co jsi naposledy předvedl bylo naprosto ubohé. Nechápu, jak jsem mohla takového nendrtálce, jako jsi ty někdy mít v lásce, ubožáku...

Zrada bolí.

8. dubna 2018 v 20:37 | Nora |  Vztek
''Zradí mě ?
I kdyby ano.
I kdyby mi sebevíc ublížila.
I kdyby mě zlomila.
Zničila.
I když by mě doopravdy zradila.
Byla bych sice mrtvá, ale já bych ji nikdy nezradila.
V tom je to kouzlo, když najdete svoji dlouho ztracenou polovinu.
A každou hodinu, minutu, dokonce i sekundu každého dne , se strachuji, zda je stále naživu, zda stále dýchá, protože já dýchám hlavně pro ni.
A nikdy ji nezradím.
Dala jsem jí slib.
Pro mě neporušitelný slib.
A víte, co se stane, když člověk takovýto slib poruší?
Zemře...''

- Když tak nad tím uvažuji, proč jsme tak pitomé? Přesně tohle všechno nám totiž udělala. Ano, HAru i Sája ji milují i přes to, že nás opustila, ale to co kvůli sobě navzájem všechny zažíváme je hrozné utrpení....

Co je to konec ?

8. dubna 2018 v 19:28 | Haruko |  Smutek
Konec?
Už?
Mám být šťastná?
Smutná?
Konečně?
Mám se radovat?
Mám plakat?
Konec?
Konec kapitoly?
Konec bolesti?
Konec trápení?
Konec sebeobviňováni?
Sebenenávisti ?
Čemu je konec?
Opravdu se blíží?
Jestli ano, jaký bude začátek?
Bude vůbec nějaký?
Bude lepší?
Bude horší?
Co bude?
Bude vůbec něco?
Zmizí ty city ?
Nebo budou hlubší?
Budou cennější pro něj?
Nebo zase jen pro mne ?
Co mám dělat?
Mám to ukončit sama?
Nebo čekat?
Mám se zamilovat?
Jak?
Co mám dělat?
Mám pokračovat?
Změnit se?
Ubližovat?
Smířit se?
Co mám dělat?

Co je to deprese?

8. dubna 2018 v 19:12 | Sája |  Smutek
Deprese je jako rakovina.
Ze začátku netušíte, že něco takového vůbec ve vašem těle je nebo vzniká.
S tím rozdílem, že deprese ze začátku způsobuje převážně psychickou a neuvěřitelnou duševní bolest.
Člověk ani nemusí vědět z čeho to má nebo co se to s ním vlastně děje.
A pak najednou padá a padá níž a níž až to přejde i na bolest fyzickou.
A člověk někdy už prostě s tou bolestí bojovat nedokáže, protože je neúnosná a tak se zhroutí a snaží se udělat všechno. Jenže to nejde. Protože je těžké byť jen normálně uvažovat, natož vymyslet správnou strategii , jak skončit tu bolest.
Je hrozně těžké o tom s někým mluvit protože je téměř nemožné najít někoho, kdo by to byl schopen pochopit.
Někdy je obtížné dokonce i otevřít oči a podívat se ve světle na ostatní lidi. Vůbec se na něco podívat. Opravdu je pak lepší nikam se nedívat, nechat oči zavřené a pokusit se spát. I když neusnete a pak jste jen víc a víc unavení a pořád to hrozně bolí a vy v zoufalství chcete udělat cokoli.
Nejde to. Není to vůbec jednoduchý.
V mysli vám víří tolik myšlenek najednou, že se vám motá hlava a nevíte nikdy které myšlenky se chytit dřív.
Nejde to.
A pak po vás člověk, o kterém jste si mysleli, že vám rozumí snad nejvíc nutí do něčeho, co ví, že sami nezvládnete.
Prostě to je tak těžké, že se snažíte najít něco, někoho, kdo by vám řekl, že je tu s vámi a ví jak vám je.
Pak , když dlouhou dobu nikdo nepřichází, nepodá tu ruku, na kterou tolik čekáte, tak už to prostě skoro vzdáte.
A najednou se objeví.
Těsně před tím koncem se konečně objeví a dodá vám naději, kterou jste tolik hledali.

Být smutný, kvůli maličkostem?

8. dubna 2018 v 18:59 | Haruko |  Smutek
''Jà nevìm. Někomu to může připadat jako hloupost, někomu ne.
Jà jsem smutnà kvůli hloupostem permanentně. Tedy podle spolužaček.
I když to ubližuje mně samotné. Beru téměř vše vážně.
Pořád se trápím, kvůli chybám, které jsem nenapáchala.
Stále mám výčitky svědomí, kvůli něčemu, za co jsem nemohla.
Omlouvám se za to, co provedli ostatní.
Vše házím na svoji hlavu.
Jsem moc naivní.
Jsem šíleně přecitlivělá.
Jsem páté kolo u vozu, všude, doma, ve škole, venku s lidmi, které mám tolik ráda.
Hlouposti, trápí mě hlouposti, až je toho na mě moc, přestanu se trestat pouze psychicky, sesypu se a ublížím si i fyzicky.
Hlouposti?
Je jich až příliš a dohromady jsou nepřemožitelné.''

- ANo, bývám smutná kvůli maličkostem, je to pravdivé, není to hloupost. Prostě jsem jen přecitlivělá osůbka, která je na světě již přílš dlouho. Vidíte ty nádherné oči?

Je to láska ?

8. dubna 2018 v 18:38 | Sája |  Radost
''Proč to dělat? zbytečnost, vezmu tužku a papír a nechám volný průchod jak pocitům , tak svým šíleným myšlenkám.
Nikdy to nikomu neublíží a obzvláště ne vám, ikdyž mě to zabíjí, když nikomu nemůžu nic z toho řict, když to nikdo nepozná.
Mám v hlavě guláš, mám nutkání zabíjet, kousat , někomu vyškrábat oči, ječet, s uslzenýma očima , aby mi konečně někdo řekl, že mě chápe, že mu můžu věřit a myslel to zcela upřímně, abych se mohla svěřit se vším, na co myslím, co cítím, a nebyla za to odsouzena, jako vždy, Tolik to bolí a já se jen šíleně směju všem do tváře, jak to mám v piči, jak je mi všechno jedno, ale uvnitř,uvnitř me je vše prohnilé, rozpadlé na prach, zničené, roztřílené, rozlámané, a všude je jen hloupá lepící páska, která to drží pouze silou vůle a já jen čekám , kdy uhniju naprosto a rozpadnu se úplně, jen čekám, kdy zmizí i poslední kapka naděje, kdy se ode mne odtrhne i ten poslední kousíček mojí krvácející duše, který zbil, křičím do tmy beze slov, prosím o pomoc, ale nikdo mě nevidí, nikdo mě neposlouchá, jsem pouze stínem minulosti, nejsem nic, než jen pouhá zubožená nicka, která sem nepatří, které nemá šanci někdo porozumět či ji alespoň vyslechnout, aniž by ji odsoudil nebo se jí vysmál, že si na vše pouze hraje. Nejsem nic pro tento svět, nepatřím sem, tato doma je na mě až příliš krutá a neúnosná.
Všem se jen vysmívám, jak jsou to ztracené existence, kdežto já sama nemám tu co pohledávat, tento svět, nepatřím do něj..''
Aaaano, přesně, tento text je psaný v minulosti, ale je to jen poukázka na to, jak moc se toho změnilo jen od 1.2.2017
V ten den jsem napsala tohle, byla to odpověď k otázce ve které bylo něco na způsob '' je důležité mluvit o svých pocitech?''
No a já vybuchla, jo vybuchuji často, ale zvládat se to dá. Psala jsem to s největší upřímností, jakou si u mne můžete přát.
A nyní? napsala bych téměř úplný opak celému tomuto odstavci. Mám komu se svěřit a dělám to pravidelně, až bych řekla, že je to otravné. Nestěžuje si však. Chápe mě a je rád, když si mu občas postěžuji. Ano, stále je to uvnitř mě ve velmi špatném stavu , ale kdybych nebyla blbá, nebylo by. Víte, konečně mě někdo vidí, nemyslím jako, že se na mě koukne a vidí, ale vidí do mě, ví co potřebuju a s nejvyšší ochotou a láskou mi to dává. Jsem Díky toomuto tak moc šťastná , nen stále tu jedna věc chybí, o čemž mu říct samozřejmě nemohu, mrzelo by ho to . Budu si to stejně vyčítat, že o tom vůbec píšu někde, kde mám jistotu , že si to přečte.
No nevadí. Snažila jsem se delší dobu, přijít na to, co že to mezi námi vlastně vzniklo toho zvláštního dne, zvaného Silvestr. A došlo mi to po dvanácti dnech dluhého čekání na nše první setkání v den, kdy přijel, vystoupil z vlaku a počkal tam na mě, kdy jsem jej poprvé objala, eh, už mi z toho hrabe, tohle píšu neustále dokola, prostě to byly nekonečně dokonalé a nádherné začátky toho, co budujeme i nadále. ANo , měli jsme i ty podivné chvíle, kdy jsem si řekla, pane bože s čím to sakra chci žít, ale pak mi došlo, že je to moje Hybridní opička, kterou tak moc miluji a drží mě již tři a půl měsíce při životě. Když byl minulý týden u mě o víkendu, zažila jsem největší strach v životě, přišla jsem o iluze, že by to mohlo jít i bez komplikací, ale stejně jsem to s ním přešla pouhým zákazem alkoholu a mávnutím ruky. Dochází mi čím dál , tím víc, co pro mě vastně tenhle chlupatej idiot znamená. Takže jednoduše vám říkám. Držte se od něj dál mařky, je můj a nedám ho, stejně má oči jen pro mě :p

Další články